Egypt očima klienta

Egypt očima klienta

 Egypt očima klienta

 
Ráda bych se na těchto stránkách podělila o své zkušenosti z dovolené v Egyptě. Tuto zemi jsem navštívila jako obyčejný turista, nikoli jako delegát, průvodce nebo dokonce archeolog, a tak i mé postřehy budou ryze turistické. Protože se však Egypt stává stále oblíbenější dovolenkovou destinací, věřím, že ti, kteří se k Rudému moři chystají poprvé, zde najdou alespoň několik informací, které se jim budou hodit.
 
Cesta letadlem
Do Egypta jsem letěla dvakrát – pokaždé s Eximtours. Jen charterová společnost, která klienty dopravila do Hurghady byla pokaždé jiná. Poprvé to byl český Travel service, podruhé LotusAir. Organizace i samotný let proběhly naprosto bezproblémově, jen v druhém případě tu byl drobný háček. LotusAir je totiž egyptská letecká společnost a její personál pochopitelně nemluví česky.
 
Teploty
Egypt jsem navštívila v září. Teploty jsou v tomto měsíci ještě hodně vysoké a proto by ti, kteří velká vedra špatně snášejí, měli jet do Egypta jindy. Stejně tak i ti, kteří by tuto zemi rádi poznali jinak než válením na rudomořském pobřeží. Jednotlivé poznávací zájezdy samozřejmě lze realizovat i v tuto dobu, ale fyzicky je to trochu náročnější.
Co se týče hotelů, hodí se, když si vyberete ten, jehož pokoje mají individuálně ovládanou klimatizaci. Pokud je centrální, nemusí se vám zvolená teplota zamlouvat a nic s tím neuděláte. O hotelu bez klimatizace je zbytečné uvažovat – v letních měsících byste se uvařili.
Moře je v tuto dobu teplé jako kafe a vydržíte v něm v podstatě tak dlouho, jak chcete. Nevím, jak je tomu v jiných měsících, ale vlny byly malé, nejmenší, jaké jsem kdy zažila (ve srovnání se Španělskem, Chorvatskem, Řeckem a Tuniskem).
 
Hotel
Při obou návštěvách Egypta jsem bydlela v hotelu Seagull. V ohodnocení má čtyři hvězdičky a rozhodně po právu. Leží přímo u pláže Areál hotelu Sea Gull(ostatně skoro jako všechny hotely v nabídkách cestovních kanceláří). Velkou výhodu však spatřuji v tom, že je umístěn ve středu Hurghady. Hurghada je původně malé město, které se díky turistickému ruchu nesmírně rozrostlo. Ani ne tak do šířky, jako pochopitelně podél pobřeží. Teoreticky je dlouhé snad třicet kilometrů, ale prakticky většinu jeho délky tvoří jednotlivé hotelové resorty, které ovšem mohou být od sebe vzdáleny poměrně daleko. To znamená, že bydlíte-li například v resortu Makadi Bay, a vyjdete z něho ven, stojíte na silnici a okolo vás je pouze poušť. Na druhou stranu je pravda, že po té silnici jezdí spousta taxi, které vás rychle odvezou, kam si budete přát. Cesta dlouhá tak kilometr, dva, vás vyjde na jednu egyptskou libru (zhruba šest korun), což je samozřejmě v podstatě zadarmo. Ale musíte počítat s časem na cestu a také s tím, že egyptské taxi mívají klimatizaci jen ve formě otevřeného okénka.
Hurghada má několik center – kromě jiných Hurghadu Dahar a Hurghadu Sakalla. V té druhé jsou novější hotely a je trochu turističtější (je tu i hotel Seagull), ta první je starší a lehce ošumělejší. Ta „naše“ část se mi zamlouvala víc, ale v Daharu se zase lépe smlouvalo. Možná to bylo tím, že je tu méně turistů a tak to mají domorodí obchodníci těžší a potencionálním zákazníkům vycházejí víc vstříc.
Hotel Seagull je veliký hotel s kapacitou mnoha stovek lůžek, ale nikdy jsem neměla pocit, že by byl nějak přecpaný, i když byl plně obsazen. O místo na pláži jsme se prát nikdy nemuseli. Trochu horší to bylo při večeřích, které byly od sedmi do deseti hodin, ale spousta hostů chodila obvykle už v sedm.
Snídaně i večeře byly bohaté, při večeři s velkou nabídkou salátů a dezertů. Ovoce bylo o něco méně, protože Egypt je pouštní stát a má jen málo zemědělské půdy. Hlavní chody byly spíše evropské, národní speciality bylo nutné hledat v egyptských restauracích. Pití ke snídani bylo v ceně, k večeři se doplácelo. Jako ve všech hotelích po celém světě bylo pochopitelně mnohem dražší, než kdyby jste si ho koupili v některém obchůdku ve městě. V Seagullu byl zákaz nosit si do hotelu potraviny a vodu zakoupené jinde. Pokud vás přistihli, nákup vám vzali a nechali na recepci, kde jste si ho mohli vyzvednout, když jste zase šli ven. Pokud jste ale přes vstupní halu nenesli průsvitnou igelitku napěchovanou několika láhvemi vody, obvykle jste bez problémů prošli.
Vstup do každého hotelu hlídají vojáci a prochází se bezpečnostním rámem. Je to kvůli bezpečnosti hostů – ale co jsem si všimla, byla spíš výjimka, když rám nepípal, procházel-li jím nějaký člověk, a ochranka toho dotyčného nikdy neprohlížela.
Vybavení hotelu bylo moc pěkné, od monumentální vstupní haly, po několik restaurací a kaváren s kulečníkovými stoly a televizí. Zadní hale jsme říkali „Angínová“, protože klimatizace tu byla zapnutá snad na stupeň „Aljaška“.
Hotel má několik křídel a tři až čtyři patra. Výtahy jsou samozřejmostí. Jsou tu také venkovní schodiště, takže jdete-li na pláž, nemusíte přes halu. Na schodech bych doporučovala zvýšenou opatrnost, protože jsou kamenné a hoteloví zaměstnanci je pořád leští, takže jsou sice čisté jako zrcadlo a podobně se také lesknou, ale není problém po nich uklouznout.
Pokoj pro dva není nijak zvlášť velký, ale ani malý. Je dobře vybavený a především má lednici. Koupelna má někdy vanu, někdy sprchový kout, ale ti, na které vyjde sprcha a rádi se nakládají do pěnové koupele, nemusí těm prvním nijak závidět. Náš pokoj měl pokaždé vanu, ale ani jednou špunt. Ale v tom vedru vás teplá koupel stejně neláká.
Koupelna je ale jinak nádherná a poměrně velká. Kromě umyvadla s rozměrnou odkládací plochou tu je také toaleta a bidet. Navíc i fén, takže ho s sebou nemusíte tahat v kufru. Ručníky se mění každý den a je jich několik. Hotelová služba doplňuje i toaletní papír – přesto ale doporučuji vzít si z Čech jednu ruličku jako rezervu, kdyby snad personál někdy zapomněl. Stává se to a v případě, že vás zrovna stihla „Tutanchamonova kletba“ (turisty mine jen málokdy), byste mohli hořce litovat. Živočišné uhlí a podobné léky si z Čech vozit nemusíte – v Egyptě nezabírají. Místo toho si v některé z hurghadských lékáren kupte za pár liber Antinal – ten pomohl všem.
Červená budova v resortu Sea GullKaždý pokoj má také balkón a na něm plastový nábytek.
Součástí klíče od pokoje je plastiková destička s čipem. Teprve když ji po odemknutí pokoje strčíte do zdířky u dveří, můžete rozsvítit, nebo manipulovat s klimatizací.
Součástí hotelu je překrásný areál plný zeleně (na ulicích města ji moc neuvidíte, protože pobřeží Rudého moře je pouštní a nic – pokud se o to někdo velmi pečlivě nestará - tady neroste). V areálu je především malý amfiteátr na večerní program, klece s andulkami, korelami a podobným ptactvem a tři velké, poschoďové bazény. Ten nejhořejší je mělký a je určen dětem.
 
Pláž
Poté, co sejdete po venkovním schodišti a projdete zahradním areálem, se dostanete na pláž. Hotel Seagull má pláže dvě – ta bližší je umělá. Jedná se zhruba o padesát metrů širokou a sto metrů dlouhou lagunu. Je mělká a vhodná pro děti a neplavce. Až na jejím konci je hloubka a kotví tam motorové čluny.
Na druhou pláž se dostanete po chodníku kolem té první. Vstup do vody není žádný prudký sešup, ale v pěti, šesti metrech už můžete bez problémů plavat. Hned u břehu je několik malinkých korálových útesů, kolem nichž se dá šnorchlovat a pozorovat svět pod hladinou. Jsou však už dost poničené a z větší části mrtvé. Kolem nich se vyskytují malá hejna ryb. Ze začátku je to fascinující podívaná – pokud se ale vypravíte na ostrov Giftun nebo se potápět, poznáte, že podmořský svět u seagullské pláže je jen slabý odvar proti tomu, co můžete spatřit na otevřeném moři.
Na obou plážích jsou slunečníky a lehátka s matracemi. Vše je již v ceně. Navíc si proti hotelové kartičce vyzvednete každý den čistý plážový ručník, abyste se vám leželo ještě pohodlněji. Večer, když ručníky zase vracíte, dostanete zpět svojí kartu. Tu nesmíte ztratit, nebo budete muset zaplatit pokutu.
Na obou plážích jsou toalety, restaurace, sprchy a na té druhé i volejbalové hřiště. Občas se na něm hrál i fotbal nebo petanque. U první pláže je budova s potápěčským střediskem.
 
Obchodování
Jako i v jiných arabských zemích vybíhají obchodníci na ulici za potencionálními zákazníky a lákají je do svých krámků. Snaží se vám prodat cokoli a o cenu je třeba smlouvat. Navzdory tvrzením z nejrůznějších bedekrů, že pro Araby je smlouvání národním sportem a nebudete-li smlouvat, budou se cítit ošizeni, mi spíš připadalo, že se kolikrát cítili spíš dotčeni, když jsme se jejich nehorázné ceny snažili stlačit na rozumnou hranici.
Na zboží nejsou cenovky a na vše je potřeba se ptát. A jakmile o něco projevíte zájem, Egypťané se vynasnaží, abyste si to také odnesli. A nejlépe za cenu, která vyhovuje jim. Je nutné trvat na svém a oni buď ustoupí, nebo suvenýr koupíte v jiném krámku. Nabídka je ostatně téměř totožná. Sortiment zboží je všude stejný – malované papyry, sošky, oblečení, koření, pohlednice a věci na šnorchlování. Výchozí ceny se liší – není výjimkou, že hrníček, který v jednom obchůdku nabízí jeho majitel za dvacet liber, vám v krámku hned vedle toho prvního nutí jiný obchodník za třicet pět liber.
Pokud chcete dovézt suvenýry všem svým příbuzným a přátelům a je vám jedno, co to bude, hlavně když každý něco dostane, pak vám doporučuji nakoupit je na poznávacích výletech. Obzvláště dobré jsou z tohoto hlediska lokality Údolí Králů a Hatšepsutin chrám. Od města Luxoru jsou totiž poměrně odlehlé a turisté se tam dostanou jen autobusem, který je vyklopí kousek před historickou památkou. Obchodníci mají jen několik minut na to, aby vás přesvědčili o tom, že děláte velkou chybu, když si od nich nekoupíte masku Tutanchamona nebo sošku kočky Basket. Vy utíkáte k památce, oni běží s vámi, náruč plnou suvenýrů, vy jen kroutíte hlavou, že nic nechcete a obchodník sám obstará veškeré smlouvání. Obvykle začne třeba na třiceti librách za báječnou bustu královny Nefertiti a nakonec skončí na deseti a ještě vám k tomu přidá dřevěného krokodýla.
Obchodníci jsou většinou velmi přátelští a rádi si s vámi popovídají, ale co se týká obchodu, berte vše s rezervou. Případy, kdy vám Egypťan ukazuje dva do detailu shodné, na první pohled natištěné papyry a říká, že jde o ruční práci, jsou samozřejmostí. Zažila jsem i situaci, kdy obchodník držel v ruce dvě černé sošky staroegyptských božstev, tvrdil, že jsou kamenné a třískal s nimi o sebe, aby svá slova potvrdil. Pak s nimi však praštil tak nešikovně, že se z jedné z nich kousek odštípl a odhalil bílou sádru. Obchodník nehnul brvou, poškozený výrobek odložil, vzal si jiný a znovu s ním začal mlátit a vykřikovat: „Kámen! Kámen!“.
Chrám královny Haatšepsut v Údolí KrálůEgypťané pracující v cestovním ruchu hovoří několika jazyky, anglicky a německy se domluvíte prakticky s každým (včetně malých dětí vypomáhajících v obchodech svých příbuzných). Začíná se tu rozmáhat i ruština a obchodníci umí mnoho frází i v dalších jazycích – dokonce i tak nepravděpodobných, jako je finština nebo čeština. Ale spoléhat se na to, že každý Arab na vás spustí naší plynnou mateřštinou, bych nedoporučovala.
 
Výlety
Pokud vás omrzí povalování se na pláži, můžete si vybrat z poměrně pestré palety výletů. Od cestování za starověkými památkami, po safari v poušti, nebo rozsáhlé nabídky vodních atrakcí. Můžete si dokonce vybrat i s kým se na tyto výpravy vydáte. Buď s vaší cestovní agenturou, která vás do Hurghady dopravila, nebo s některou z kanceláří, které mají v hotelích (alespoň v Seagullu jich bylo několik) svá stanoviště, nebo se po nějaké poohlédnout v ulicích města. S českou kanceláří bývají výlety o něco dražší, ale pokud nastanou problémy, měly by se vyřešit. Nebo alespoň víte, kde a na koho můžete řvát, když nebudete spokojeni. Hotelové kanceláře by také měly být důvěryhodné a řekla bych, že by takové mohly být i ty ve městě. Už proto, že turisté Hurghadu v podstatě živí a egyptští podnikatelé rozhodně neuznávají heslo „Špatná reklama, taky reklama“.
Výhodu při využití malých egyptských kanceláří bych viděla v jejich pružnosti. Je jasné, že když jedete například do Luxoru do posledního místa zaplněným autokarem, absolvujete zájezd přesně podle původního programu – zato když se tam vydáte desetimístným minibuskem, můžete si program upravit přesně na míru. S deseti lidmi se prostě dohodnete snáz.
Pokud si k výletům vyberete domorodou cestovku, počítejte samozřejmě s tím, že musíte (nebo alespoň někdo z vaší skupiny) mluvit anglicky nebo německy. Pokud lingvistickými znalostmi neoplýváte, jeďte raději s českými průvodci.
 
Káhira
Sama za sebe tento výlet příliš nedoporučuji. Je v podstatě jen o tom, abyste mohli po návratu do Čech hrdě prohlásit: „Byl jsem v Káhiře a viděl jsem pyramidy!“. Z Hurghady do Káhiry je to totiž dost velká dálka – od hotelu se vyjíždí kolem třetí hodiny ráno a pak vás čeká více než sedmihodinová cesta. A v šest hodin odpoledne zas ta samá štreka zpátky. Na Káhiru máte zhruba sedm hodin a přiznejme si, to není mnoho.
Cheopsova pyramida v GizeZ tohoto důvodu jsem se na tento výlet vydala až při své druhé návštěvě Egypta. Před polednem jsme konečně zastavili před Egyptologickým muzeem.
Egyptské muzeum v Káhiře Na prohlídku jsme měli necelé dvě hodiny. Za tu dobu si bohužel nestačíte prohlédnout ani první patro s Tutanchamonovým pokladem, který chtějí pochopitelně vidět všichni, a tak je tu hrozně narváno. Kromě pohřebních darů tohoto mladého faraóna jsou však v muzeu tisíce dalších, nesmírně zajímavých věcí – od nádherných zlatých šperků po několikametrové kolosy jiných starověkých panovníků. Nic z toho vy ale neuvidíte, protože na to jednoduše není čas. Dvě hodiny uběhnou tak rychle, až budete mít pocit, že máte něco s hodinkami. A to naše skupina na tom byla ještě dobře. Mí přátelé, kteří jeli jiným autobusem a tedy byli v jiné skupině, měli na prohlídku pouhou hodinu. A to už je fakt na nic.
V muzeu smíte fotografovat (bez blesku a za deset liber) i natáčet na kameru (za sto liber). Přimlouvala bych se za tu kameru. Je to sice dost drahé, ale jako vzpomínka vám to už zůstane. Fotografie kvůli zákazu použití blesku nevycházejí moc dobře. V sálu s Tutanchamonovou slavnou maskou a jeho zlatými sarkofágy je navíc poměrně tma a exponáty jsou osvětleny jen bodovými světly – to aby vše víc vyniklo.
Pak následuje přejezd městem do Gízi, na planinu s pyramidami. Nejdříve zastavíte na místě, kde se před vámi otevírá celé panorama pyramidového pole. Tam jste tak deset minut, fotíte se a odrážíte nájezdy obchodníků. Také se vám může stát, že se svými přáteli necháte fotografovat s pyramidami za zády, přitočí se k vám Egypťan, zazubí se bez vyzvání do objektivu a následně požaduje honorář. Jeden z nich byl dokonce natolik sebevědomý, že si řekl o dvacet euro. Dostal jednu libru.
Poté jste zavezeni k jedné ze dvou menších pyramid – k Chefrénově nebo Menkaureově. Tam je pausa na další fotografování a zájemci mohou navštívit pyramidu i uvnitř. Prohlídka se platí zvlášť. Já byla v té nejmenší (Menkaureově). Vstup byl deset liber. Zážitek je zajímavý jen tím, že jste uvnitř pyramidy. Stěny nejsou nijak zdobené. Chodba prudce klesá do nitra pyramidy a strop je tak nízko, že musíte jít shrbeni. Cestou narazíte na odpočinková místa, kde se na chvíli narovnáte a pak zase pokračujete v sestupu. Úplně dole je malá místnůstka s několika výklenky. Toť vše. Perete se o prostor s ostatními turisty a lapáte po dechu, protože vzduch je dole dost špatný a musí tam být přiváděn širokou plastovou trubicí. V pyramidě panuje navíc takové vedro a dusno, že když se konečně vyhrabete ven, připadá vám rozpálený pouštní vzduch chladný a osvěžující.
Návštěva pyramidy jistě může být pro někoho mystickým zážitkem, ale mezi davy turistů se dávnověká mystika hledá dost špatně. A ti, kdo trpí třeba i jen lehkou klaustrofobií, by měli pyramidy raději obdivovat jen zvenčí.
Potom odjedete na další fotogenické místo a zase máte čas na pořizování snímků do rodinných alb. Je možná i návštěva malého muzea u Chufufovy pyramidy, v němž je jediný exponát – veliká dřevěná sluneční bárka, která byla na tomto nalezišti objevena.
Pak je přejezd ke Sfinze, další fotografování, poté následuje oběd v restauraci v Gíze. To už minula čtvrtá hodina odpolední a my byli pěkně hladoví. Myslím, že mnohem lepší by bylo, kdyby turisté místo oběda v restauraci dostali balíčky s jídlem. Jednak by se mohli najíst, kdy by chtěli, a jednak by se tím vyšetřila hodina na prohlídku čehokoli – od delší návštěvy Egyptologického muzea až po zastávku třeba u Alabastrové mešity. (Totéž platí i pro výlet do Luxoru.)
Ohledně jídla: turisté mají snídaňové balíčky a v autobuse nám dokonce několikrát rozdali láhve s vodou a džusy, což byla oproti mé první návštěvě příjemná novinka.
Potom už zbývá jediná káhirská atrakce, jíž bych se ovšem s radostí vzdala a nebyla bych sama. Tím posledním bodem programu je návštěva Papyrového institutu. Zní to hrdě a teoreticky má jít o to, že vám má být ukázáno a vysvětleno, jak vznikají papyrové svitky, na něž egyptští umělci kreslili a dosud kreslí svá díla. Nejde bohužel o pravou dílnu, ale o velký obchod, v němž se vaše delegátka či delegát postaví za pultík a s pomocí dvaceticentimetrového stvolu papyru, lavórku s vodou, nožíku a válečku vám během pěti minut ukáže, jak se toto zboží vyrábí. Pak máte tak hodinu čas na prohlídku již hotových, vystavených děl (malíře při práci nevidíte), které si můžete zakoupit. Okolo pobíhají snaživí zaměstnanci majitele obchodu a vyzvídají, který obrázek se vám líbí, slibují, že mají spoustu dalších a pokud si nevyberete ani z těchto, tak vám ukáží ještě jiné.Egyptské muzeum
Někteří turisté nakupovali s nadšením, ale většina se prodavačům snažila (marně) spíše vyhýbat. Slabší povahy situaci občas neustáli a tak se stali majiteli dílka, o které vlastně ani neměli zájem.
Tato část výletu mě neuvěřitelně štvala a moc by mě zajímalo, jestli se tento bod programu nedá vyškrtnout. Co jsem si totiž všimla, je návštěva Papyrového institutu součástí programu všech kanceláří, a ač kvůli tomu brblá skoro každý turista, s kterým jsem o tom mluvila, nevypadá to, že by se někdy v budoucnu počítalo s jejím vyřazením. Podle mého mají buď jednotlivé cestovky provizi z přivedených zákazníků, nebo je to nějaký příkaz egyptské vlády, která těmito povinnými návštěvami zajišťuje svým lidem příležitost k výdělku.
Tímto se uzavírá prohlídka Káhiry (je samozřejmě možné absolvovat jednotlivé body programu v jiném pořadí) a utahané turisty čeká už jen sedmihodinová cesta zpět do Hurghady. V hotelu jsme byli před druhou hodinou ranní. Ty, kteří by teď chtěli reptat, že výletníci takto přijdou o zaplacenou večeři, bych chtěla uklidnit – s večeří se na účastníky zájezdu čeká, takže kdo má ještě takhle ráno hlad, může se jít do jídelny najíst.
 
Luxor
Tento výlet je mnohem lepší. Už proto, že cesta na místo trvá „pouhé“ čtyři hodiny. (Pokud chcete navštívit jak Káhiru, tak i Luxor, doporučovala bych jet nejdříve do Káhiry. Těch sedm hodin nějak přetrpíte a jízda do Luxoru vám potom bude připadat úžasně krátká. V opačném sledu budete trpět už při čtyřech hodinách k luxorským chrámům a když se kolem jedenácté hodiny večer vrátíte do hotelu a představíte si, že cesta do Káhiry je ještě dvojnásobně delší, tak se půjdete oběsit.)
Prohlídka Luxoru začíná buď na východním břehu Nilu a pak se přesunete na západ, nebo obráceně. Já Luxor navštívila dvakrát a absolvovala jsem obě možnosti. První varianta mi připadá šikovnější. Do města jsme přijeli něco po jedenácté hodině a hned jsme zamířili k pylonům karnackého chrámu. V této lokalitě jsme se zdrželi zhruba dvě hodiny. Je to opravdu fascinující podívaná. Příjemné také bylo, že ruiny obrovského chrámu vrhají stín, což kolem poledne rozhodně uvítáte.
Poté následoval oběd v restauraci na břehu Nilu. Po něm jsme byli motorovými čluny převezeni přes řeku na západ. Tam už čekal autobus, který to vzal po jediném luxorském mostě. První zastávka byla krátká – u Memnónových kolosů. Měli jsme asi deset minut na fotografování a pak už se jelo k Údolí králů. Cestou jsme viděli zbytky zádušních chrámů faraónů Nové říše. Do Údolí králů je to od Nilu pěkná dálka, pás zeleně lemující oba břehy řeky je široký několik kilometrů a potom, jako když utne, je jen skalnatá, vyprahlá poušť.
Na jednu vstupenku máte možnost v Údolí králů shlédnout jakékoli tři hrobky. Výběr je bohužel trochu omezený, ať už z důvodů rekonstrukce, archeologických výzkumů nebo jen proto, aby ty nejkrásnější hrobky nebyly přítomností turistů příliš namáhány - vypařování kyselého lidského potu je totiž poškozuje. Jediná hrobka, kterou na běžnou vstupenku neuvidíte, je hrobka číslo 62., ta, která patří Tutanchamonovi. Pokud o ni máte zájem, musíte si zakoupit vstupenku speciální, za čtyřicet liber.
Postup prohlídky byl při obou mých návštěvách totožný: nejdříve jsme šli všichni do jedné, delegátkou vybrané hrobky, o níž nám delegátka poskytla zasvěcený výklad, a poté jsme dostali volno, ať si zbývající dvě hrobky každý vybere podle svého uvážení. Delegátka nám jen poradila, co je možné v které z nich shlédnout, co je zajímavé a co třeba zas tolik ne.
Potom jsme navštívili zádušní chrám královny Hatšepsut, který se svojí architekturou velmi vymyká tradičnímu pojetí staveb tehdejší doby.
Pak už zbývala jen poslední zastávka – alabastrová dílna. Vše, o čem jsem psala o káhirském papyrovém institutu, platí i v tomto případě. Pouze s malým rozdílem – tady byl u krámku skutečně malý přístřešek, kde dva Arabové opracovávali kámen a vytvářeli z něj křehké nádoby a kopie starověkých sošek. Což je samozřejmě dost zdlouhavý proces, takže nám jen ukázali, co se kam položí a jak se brousí surovina nahrubo a jak se leští. Pak už jsme byli odlifrováni do obchůdku.
Při mé druhé návštěvě Luxoru jsme nejdřív zamířili na západní břeh. Po zastávce u Memnónových kolosů jsme to největší polední parno absolvovali v rozžhaveném Údolí králů. Ani v hrobkách nenaleznete osvěžující chládek, takže jste za chvilku splavení jako po pořádné koupeli. Pak následovala prohlídka Hatšepsutina chrámu a potom alabastrová dílna. To už jsme trochu měli časový skluz a další jsme nabrali v ní, když jsme se tam zdrželi téměř hodinu a půl.
Po přejezdu přes řeku jsme další ztrátu nabrali během oběda. To bylo pět hodin. Na karnacký chrám nám tak zbyla slabá třičtvrtěhodinka. Což bylo strašně málo. To je tak na rychlé proběhnutí celým komplexem. A zase jsme na tom nebyli nejhůř – další skupina do chrámu stěží nakoukla: neměla na něj ani půl hodiny, takže se dostali zhruba do poloviny a už se museli vrátit.
Kdybych karnacký chrám neviděla už při své první návštěvě, byla bych nepříčetná vzteky. Ti, kteří to štěstí neměli, pochopitelně zuřili. Vím, že problémy mohou nastat kdykoli, delegátky to neovlivní a s flegmatickými Egypťany je často těžké pořízení, ale opravdu si myslím, že kdyby bylo možné vynechat řemeslnické dílny a obědy v restauraci, leccos by se vylepšilo.
Rozhodně nepočítejte s tím, že se někde budete moci zdržet déle. Pokud máte na určitou lokalitu v původním programu vyhrazenou hodinu a kvůli časovému skluzu se prohlídka smrskne na dvacet minut, máte smůlu. Autobusy do Káhiry i do Luxoru jezdí v konvoji střeženém vojenskými hlídkami. To, že je na vaši bezpečnost takto dbáno, vás může sice těšit, nicméně autobusy odjíždějí ze svých stanovišť v pevně určenou dobu a tu nelze změnit. Na nikoho se nečeká. Pokud by se stalo, že by se váš autobus z nějakého důvodu opozdil a ostatní mu ujeli, zůstáváte přes noc v Luxoru (Káhiře) a byli by s tím veliké problémy.Chrámový komplex v Karnaku
S každým autobusem jede česká delegátka a (podle egyptského zákona povinně) také egyptský odborník na historii. Jak v Káhiře, tak i na obou mých výletech byly delegátky vždy znalé egyptských dějin i současných poměrů a nebyl pro ně žádný problém, obrátil-li se na ně klient s nějakou žádostí.
Autobusy byly dálkové, pohodlné a vybavené klimatizací. O to, že se v nich v těch vedrech rozpustíte, se bát rozhodně nemusíte. Spíš naopak – je dobré, když si s sebou vezmete něco s dlouhým rukávem, jinak by vám uvnitř mohla být zima. Dlouhé rukávy (oblečení z lehké látky) se vám ostatně hodí i venku. Ne kvůli egyptskému náboženství – Arabové jsou v turistických oblastech na cizinky v tílkách a minisukních zvyklí, ale kvůli slunci, které pálí opravdu silně. Opalovací krém v batohu je samozřejmostí. A také dost vody na pití.
 
Safari
Na safari do pouště se obvykle jezdí ve větších skupinách v džípech, které řídí domorodci. My si s přáteli vybrali trochu dražší variantu – místo džípů motorové čtyřkolky. Tento výlet nezajišťovala naše domovská kancelář, ale zakoupili jsme si ho v hotelu. Původně to mělo být tak, že mě a mé dva přátele odvezou na okraj pouště, tam nás naučí zacházet s prezentovanými vozítky a my pak na nich (jeden člověk – jedno vozítko) pojedeme asi hodinu pouští do beduínské vesnice.
Nakonec to ale dopadlo tak, že nás neučili nic, prostě nás posadili na čtyřkolku, za každého jezdce si sedl další – Arab, který dával pozor a naši jízdu usměrňoval. Ne že by to byla nějaká tragédie, ale zaplatili jsme si něco jiného, takže jsme se cítili dotčení. Po návratu jsme hledali prodejce výletu, abychom si to vyjasnili, ale už jsme ho nenašli. Stolek a reklamní letáky tam sice byly stále, ale majitel si asi vzal dovolenou. Mohli jsme si jít stěžovat na recepci, ale nakonec jsme nad tím mávli rukou.
V beduínské vesnici jsme se pět minut projeli na velbloudech, vyslechli si historii kmene, prohlédli si okolí, navečeřeli jsme se (jde o půldenní výlet), vylezli na kopec a čekali na západ slunce. Kopec stál uprostřed tábora, byl vysoký asi padesát metrů, stejně tak široký a spolu s námi se na něm tísnilo asi dvacet Italů. Beduínům jsme pravděpodobně byli k smíchu, jak jsme tam tak hodinu dřepěli a civěli kolem sebe, ale svojí atmosféru to mělo a byl tam úžasný klid (dokonce ani Italové moc neřečnili).
Pak jsme nasedli na čtyřkolky a jeli jsme zase zpět. To už byla tma a řídili Arabové. Hotelovou večeři jsme stihli v pohodě. Zážitek to byl zajímavý a pokud se do něj rozhodnete pustit, počítejte s tím, že ze čtyřkolky budete mít pěkně vyklepaný a otlučený zadek.
Potápění
Dokud jsem si to sama nevyzkoušela, nechápala jsem, proč lidé jezdí do Egypta k moři. Vždyť k moři můžu do Španělska nebo Chorvatska, ale když do Egypta, tak přece zásadně na poznávací zájezd kolem Nilu. Všechno ostatní je zbytečné. Teď jsem své názory poněkud přehodnotila.
Nikdy předtím jsem se nepotápěla, nelákalo mě to. Když jsme však s přítelem při první návštěvě viděli fotografie, které nám ukazovala potápěčská instruktorka při úvodní informační schůzce po příletu, rozhodli jsme se, že to vyzkoušíme. A dobře jsme udělali.
Potápěčských středisek je v Hurghadě spousta. V podstatě snad každý velký resort nějaké má a kromě těch jsou ve městě i další, nezávislé na hotelích. Náš rychlokurs proběhl v hotelu Holliday resort. Instruktor byl Slovák. Po podepsání nezbytných papírů zbavující klub odpovědnosti za náš život i zdraví jsme dostali papír s asi třiceti položkami nemocí a zdravotních postižení, které bychom neměli mít, když se chceme potápět s kyslíkovými přístroji. Pokud je vám šedesát let, máte klaustrofobii, problémy s ušima, dýcháním a prodělali jste pět infarktů, rozhodně nejste vhodnými kandidáty na potápění. Zatopit vám ovšem může i obyčejná rýma a ucpaný nos.
Po hodině teorie, kdy jsme se dozvěděli, co, jak a kdy máme a nemáme dělat, následovala hodina v bazénu, kde se teoretická cvičení měnila v praktická. Vylévali jsme vodu z potápěčské masky, chytali vypadnutý dýchací náustek a zachraňovali zkolabované kolegy. Prostě jsme si užívali.
Rudé mořePak jsme si výstroj odnesli na loď a po hodině plavby následoval zhruba hodinový ponor v moři. (Podle mé zkušenosti bylo potápění ve sladké vodě bazénu obtížnější než ve slané mořské. Takže pokud máte v bazénu potíže s potopením, koordinací apod., nepanikařte, možná se to v moři zlepší.)
Kromě Slováka Mirka byli na palubě ještě další potápěčští instruktoři. To už byli Egypťané a pochopitelně nemluvili ani česky, ani slovensky, nicméně pod vodou je to jedno, protože stejně komunikujete posunky. Nás vyjukaných nováčků bylo asi dvacet. Pod vodu jsme nešli v celé velké skupině, ale rozdělili jsme se do menších a každou dostal na starost jeden instruktor. Největší skupinka byla čtyřčlenná. Já měla dokonce instruktora jen sama pro sebe, protože paní, která měla být ve dvojici se mnou, to na poslední chvíli vzdala. Po celou dobu plaval instruktor vedle mne, ukazoval mi zajímavosti, které bych mohla přehlédnout, a dával na mě pozor.
Podvodní svět Rudého moře je nádherný. Vznášíte se jako pták nad rozlehlými korálovými zahradami, které svojí krásou a barevností rozhodně nezaostávají za rozkvetlými loukami. Všude kolem vás plavou hejna pestře zbarvených rybek a dalších vodních živočichů a všechno se to vlní a třpytí, křišťálovou vodu prosvětluje egyptské slunce a viditelnost je tak dobrá, že vidíte daleko před sebe. A jenom žasnete.
Zpátky se vracíte kolem páté hodiny odpoledne. Výlet nás stál každého padesát dolarů a v ceně byl teoretický rychlokurs (po jeho skončení neobdržíte žádný certifikát), zapůjčení výstroje na celý den, výcvik v bazéně a jeden ponor v moři. Kdo chtěl, mohl si na lodi po prvním ponoru připlatit dvacet dolarů na další potopení. Loď kotvila na dvou lokalitách, takže druhý ponor byl jinde. Kdo se nepotápěl, šnorchloval.
Rozhodně doporučuji všem, ať překonají svůj strach a vyzkouší si tento nevšední zážitek. Je to opravdu něco úžasného. A pokud by to z nějakého důvodu nešlo, ať si zaplatí alespoň nějaký šnorchlovací výlet – nejobvyklejší je k ostrovu Giftun. Ale jezdí se i na jiné lokality. Tento výlet jsem neabsolvovala, ale každý, kdo ano, si jej moc pochvaloval.
Ačkoli jsem si plánovala, že si v Čechách udělám skutečný potápěčský kurs, nevyšlo mi to a i podruhé jsem do Egypta odlétala jako nepotápěč. Potápět jsem se ale samozřejmě hodlala opět. Tentokrát jsme s přáteli šli do potápěčského střediska přímo v Seagullu. Tam byli jen Egypťané, takže angličtina byla nutností. Vše probíhalo jinak. Po krátké teorii (ještě že jsem jí už absolvovala minulý rok, jinak bych si byla velmi nejistá) jsme šli na zkušební ponor. Ten byl zdarma a až po něm jsme se mohli rozhodnout, jestli chceme víc. Kdybychom si to pak rozmysleli, nemuseli jsme nic platit. My se ovšem potápět chtěli, takže jsme každý zaplatili čtyřicet euro a druhý den jsme se s půjčenou výstrojí nalodili. V ceně byly dva ponory na dvou různých lokalitách. Ty se nakonec ukázaly být ve srovnání s loňským korálovým ostrůvkem co do barevnosti a množství ryb trochu horší, ale zato jsme viděli delfíny.
Ostrov GirftunTentokrát jsme se nerozdělili do skupin jako vloni, ale každý jsme dostali svého instruktora a ten nás po téměř celou dobu ponorů držel za ruku. To mi přišlo trochu otravné, ale chápu, že jsem potápěčské střevo a potápěčská základna si nemůže dovolit, aby se jejím klientům něco stalo. I když i tentokrát jsme podepisovali ony papíry o vzdávání se bezpečnosti. Navíc, letošní teoretický kurs byl ve srovnání s tím minulým v Holliday resortu dost bídný.
Na moři jste celý den, takže počítejte s tím, že si sebou máte vzít jídlo a pití, které nejsou v ceně. A nebo si připlatit pár liber a pak obojí na lodi dostanete. Loď není žádný malý člunek (parník samozřejmě také nečekejte), ale má toaletu, kuchyňku, přední palubu na opalování, horní palubu a zadní palubu upravenou pro potápěčskou aktivitu.
Pokud špatně vidíte, vezměte si kontaktní čočky. Lepší než čočky je mít vlastní masku (brýle) s dioptrickými skly. Je to ovšem trochu dražší záležitost, takže se vyplatí si ji koupit jen v případě, že jí hodláte využít víckrát než jen jednou. V potápěčských střediscích vám zapůjčí kompletní výstroj a občas mají i dioptrické masky, ale není to pravidlem a navíc nemusí mít zrovna vaše číslo. Já se poprvé potápěla s kontaktními čočkami a všechno proběhlo v pořádku, ale může se stát, že vám do masky nateče voda a čočky uplavou.
Pokud máte nějaké zdravotní potíže a přesto se chcete potápět, poraďte se raději s lékařem v Čechách. Pokud máte nějaké problémy (a přesto jste způsobilí k potápění) a hodláte s nimi seznámit egyptské instruktory, musíte mít sebou potvrzení od lékaře (anglicky nebo latinsky - aby tomu egyptský lékař porozuměl). Kamarádka v dětství prodělala srdeční operaci, teď už je naprosto zdravá, potvrzení neměla a o operaci Egypťanům řekla. Mohla s námi jet, mohla plavat v moři a šnorchlovat, ale potápět se s ní odmítli.
 
Bezpečnost
Poté, co v roce 1997 došlo u Hatšepsutina chrámu k napadení skupiny německých turistů, nastaly Egyptu velké problémy, neboť cizinci ve strachu o život začali trávit své dovolené jinde. Trvalo dlouho, než se turisté přestali bát a vrátili se na rudomořské pobřeží a k starověkým památkám ležícím na Nilu.
Protože prosperita Egypta z velké míry závisí právě na cestovním ruchu, stalo se národní prioritou, aby se podobný incident už nikdy neopakoval. Proto na každém rohu potkáte vojáky i policii, proto autobusy s turisty doprovázejí ozbrojené hlídky. V Egyptě dokonce mají zákon, že ublíží-li někdo jakkoli turistovi, dostane za to dvakrát tak vysoký trest, než kdyby to samé spáchal na Egypťanovi.
V turistických oblastech se o své bezpečí skutečně bát nemusíte. Dejte si však pozor na peníze. Násilné přepadení vám v Hurghadě rozhodně nehrozí, ale obchodníci dost neradi vracejí drobné. Často se vám místo toho buď snaží vnutit další zboží, nebo vám vrátí jinou částku, než by měli – pochopitelně ve váš neprospěch. S tímto „folklórem“ počítejte nejen v krámcích. To, že od vás státní úředník na letišti přijme dvacet dolarů na vízum (stojí patnáct dolarů), pak se od vás odvrátí a dělá, že už tam nejste, je běžné. Nejlepší je mít u sebe přesný obnos.
Některé cizinky jezdí do arabských zemí rády i z toho důvodu, že nezávisle na věku i vzhledu jsou stále obletovány místními muži. Pokud vám jejich pozornost připadá příliš dotěrná, rozhodně se nebojte dát to najevo. Egypťané využívají situace a rádi se cizinek dotýkají (ať už v domnění, že se to ženám zamlouvá, nebo si chtějí užít oni sami), ale pravdou je, že by to dělat neměli. Dokonce by za to mohli jít i do vězení. Nám takový trest za pouhý dotek sice může připadat přehnaný, ale Egypt je islámská země a platí tu jiná pravidla.
Egypt je nádherná země a pokud se rozhodnete ji navštívit, jistě jí budete tak nadšení jako já a budete se sem rádi vracet. Těch několik drobných nepříjemností, s nimiž se tu můžete setkat, vám bohatě vyváží nepřekonatelné Rudé moře, luxusní hotely, arabské pochoutky, monumentální staroegyptské památky a navzdory obchodnickému duchu i vřelost a pohostinnost místních obyvatel.